Leden 6. - 30. ledna 2008 O příliš poslušné Lise, líbajícím se Tomáškovi, chorobách a hibernaci.

	Udeřila zima, takže se s dětmi uchylujeme více pod střechu Vděčným cílem je Seymour Center, kde se dá tak krásně ráchat v nádržích s mořskými živočichy

	České kámošky s rodinami v ZOO.

Lednový deníček má skluz z důvodů nečinnosti. Udeřila nám nevídaně tuhá zima, takže je vesměs hnusně a lezavo, případně do toho šíleně leje. Zasněžené okolní kopce, jiná leta námi tak obdivované, jsou v podstatě denním chlebem. Snažíme se děti venčit, ale na nějaké velké výletování opravdu počasí není. Takže jen pár historek:

Tom se jednoho odpoledne rozplakal, že nemá doma tatínka, a pravil, že musí tátovi zatelefonovat. Vytočila jsem mu číslo a s napětím čekala, co z něj vypadne. Pokud pominu Tomáškovo zadrhávání a opakování slov, zněl celý projev asi takto: "Tatínku... až pojedeš po dálnici, tak musíš zahnout z dálnice na rampu, pak doleva na Camden. A tam jak je Blossom Hill, pojedeš dál a a pak zase zahneš doleva a tam bude náš domeček, jasný?" Po Sidově odpovědi, že teda jasný, mi předal telefon a odběhnul si hrát. Zřejmě měl potřebu otce navigovat domů.

Poslušné děti jsou snem každé matky. Oblíkala jsem prďuchy v děcáku, Lisa měla sopel až na bradu, já plné ruce oblečení, tak jsem ji chtěla poslat pro kapesníček. Pak jsem si ale uvědomila, že jsem dala kapesníčky na polici, kam na ně nedosáhne, protože mě může trefit šlak, když vytahá z krabice kapesníčky a velepečlivě je cupuje na miniaturní kousky, které rozsívá po baráku. Tak jsem změnila plán a říkám, "přines mi papír ze záchodu, já ti utřu tu nudli" (záchod mají děti hned vedle ložnice). Odběhla, za chvíli byla celá nešťastná zpátky a říká, "on je ale mokrej" ... přála jsem si VÝSLOVNĚ papír ZE ZÁCHODU? Přála.... můžu si na něco stěžovat? Ne - snad jen na Toma, který po sobě zásadně nesplachuje.

	Zelená anakonda byla pěkně nudná... alespoň ve srovnání s naší zvířenou...

	Chvíle sourozenecké souhry v ZOO

Na půlku ledna připadly Lukáškovy narozeniny. Kubačtí uspořádali oslavu v sanfranciské ZOO. Nakonec se nás sešlo dvacet, což už je docela slušný zájezd. Většina účastníků ale značně podcenila přípravy, takže jsme ve studeném ránu (přes poledne se teploty vyšplhaly k závratným osmi stupňům Celsia) probírali zásoby šatstva z našeho autobusu a vydávali zájemcům perly garderoby typu moje špinavá lezecká mikina, Tomova stará čepice, moje čelenka či Lízina větrovka. Nepodařilo se nám udat jen celtu a můj sarong. I tak jsme vypadali jako skupinka dobrovolníků ze špatně prosperující charity.

Zřejmě díky zimnímu oblečení trvalo Tomovi asi půl hodiny, než si všimnul, že se k nám přidala i jeho milovaná Margo. Takže nejen, že měl sebou svého "bratříčka" a spoustu dalších dětí, ale teď už i kolegyni na lumpárny. Alespoň to byla náplast na veliké zklamání - bouře ze začátku měsíce poškodila místní dětskou železnici, takže se Tom nedočkal slibovaného vlaku. Oběd jsme měli mizerný, občerstvení v ZOO nabízí hamburger a hranolky. Sezením na venkovních židličkách jsme navíc docela prochladli, takže jsme se nemohli dočkat vytápěného tropického pavilonu. Děti nesmírně ožily, postupně odhazovaly vrstvy oblečení, obdivovaly želvy a krokodýly. Tom s Margo si vylezli na okachlíkovanou lavičku u zelené anakondy a začali "si hrát na kočičky". Lezli proti sobě po čtyřech a mňoukali. V rámci dorážení a mňoukání se ovšem také líbali. Takže nakonec i návštěvníci ZOO, kteří nepatřili k našemu zájezdu, se začali srocovat a fotit si místo spící anakondy naše lumpy. Snažila jsem se část scénky natočit, ale smála jsem natolik, že je záznam celý roztřesený.

	Lisa češe kozu

	Oslavenec v dětské části ZOO

Výprava pak chaoticky pokračovala do dětské ZOO. V jednu chvíli jsme ztratili Hrocha s Tomem - Hroch nebral telefon, zachránil nás až Radim, který potvrdil, že vidí Sida i Toma (moje noční můra - já si budu myslet, že je Tom se Sidem a Sid pro změnu, že je se mnou). Nakonec jsme se zase nějak sešli. Děti česaly vcelku apatické kozy a protože na sluníčku bylo celých osm, možná dokonce devět stupňů, měli jsme i pocit jarní pohody. Ještě v půl třetí se různí potomci vzpouzeli opustit zoologickou, ale byli přemoženi. Stále zmenšující se zájezd nakonec odhlasoval obědovečeři v Chef Chu's, kam jsme se dostali až někdy kolem čtvrté. Domů jsme dojeli znavení nejen my, ale dokonce i neutahatelné děti zapadly záhy do postele bez dalších problémů. V pondělí pak lilo jak z konve, ale Tom s Lízinkou si krásně a tiše hráli a ani neprudili, že by se jim chtělo ven. Zřejmě je celodenní nedělní ZOO dostatečně vyléčila z lítacích choutek.

Podobně nevlídnou středu jsme strávili na návštěvě česko-holandské rodiny v San Ramon. Tomášek byl zřejmě v minulém životě domovnicí - miluje chodit k cizím lidem na návštěvy a musím ho docela držet, aby jim dům neprolezl zhora dolů. U Jany mají chlapečka o něco staršího než Lisa a stůl s vláčky - takže se děti zabavily skvěle i bez inspekce všech místností. Já jsem pokecala s holkama a zase si uvědomila, jak je super, že děti už jsou tak samostatné a dají se vypustit do prostoru.

V pátek lilo jako z konve a já dostala nápad vzít děti do Palo Alto Junior Museum, kde jsem se chtěla sejít s Bárou. Bára se čerstvě přistěhovala, její Andrejka je jen o pár měsíců starší než Tom a Martínek o rok mladší než Lisa. Bohužel jít v deštivém dni do muzea napadlo dalších několik set lidí. Vzhledem k tomu, že nebylo kde zaparkovat a v provazech deště se rozhodně nedalo počítat s tím, že by se davy dětí rozptýlily do přilehlé pidizoo, zatroubila jsem na ústup. Raději si ani nepředstavuji, jaké maso muselo být v té jediné místnosti, z které se muzeum skládá. Naložila jsem Báru a děti, a celý den jsme pak strávili více méně u nás doma (zpestřením byla jen návštěva Costca).

	Tom na lezecké stěně.

	Proč si asi Tom plete Matesa s dědou?

V sobotu jsme šli s Kubackými na stěnu. Radim si udělal test na jištění, takže teď už nám to jde bez zbytečných prostojů. Stěnu jsme už tradičně završili společným obědem. My jsme pak pokračovali do Palo Alta nabrat naše bývalé sousedy, Matesa s Bárou. Dlouho neviděli naše děti, jejich chlapečci jsou už odrostlí rodinným procházkám a tak jsme jim poskytli naše potomky na hraní. Překvapila mě Lisa, která se hrnula, že půjde s Matesem za ručičku. Normálně je s cizími lidmi velmi ostražitá - a teď dala přednost neznámému chlapovi před vlastní matkou? Záhada se vysvětlila záhy - Tom Matesa oslovoval "dědo". Fousatý, obrýlený Mates v kšiltovce opravdu hodně připomíná našeho dědu. No, doufám, že Mates toto oslovení rozchodí a bude s námi nadále kamarádit...

Večer se ovšem začal rýsovat nedělní program. Lise se zalepovalo jedno očičko hnisem. Ráno jsme tedy nelenili a objednali Lízinku na pohotovost na naší klinice. Doktorka odsouhlasila mojí domodiagnozu, že se jedná o bakteriální zánět spojivek a že by bylo třeba překontrolovat i uši a krk. Vzhledem k tomu, že Lisa byla relativně veselá a neměla teplotu, neočekávala jsem komplikace - nicméně dcera opět klamala tělem - měla oboustranný zánět středního ucha. Pokračovaly jsme tedy do lékárny pro antibiotika. V následujícím týdnu chytil Tom od Lisy zánět spojivek, později dostal horečku. Já jsem se začala cítit jako kdyby mě po nocích někdo neustále tloukl. Zkrátka nás dostihly všechny možné choroby. Jediné příznivé na tomto vývoji bylo, že jsme onemocněli téměř současně. Ty dva dny, kdy jsem se cítila nejhůř, se mi podařilo strávit den mrákotným pospáváním na pohovce, které jsem přerušovala jen když bylo potřeba vyměnit disk v DVD. Prďuši po mě různě lezli, chodili se mazlit a odbíhali si hrát, ale vesměs se chovali vzorně a ani neprudili s potřebou venčení. Zjevně jim taky nebylo moc dobře - a navíc - kdy jim dovolíme válet se celý den u pohádek?

No a to je asi vše... letošní leden jsme více méně hibernovali - ať už kvůli nevlídnému zimnímu počasí, nebo chorobám. Teď už jen čekáme na jaro.

Copyright © 2008 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.