O vánocích šílených i střízlivých

O vánocích šílených i střízlivých
24. - 31. prosince 2001
vánoce v krizi jsou dle mého gusta - dále o hoře s nevyslovitelným jménem a o tom, jak se Křeni stali (trochu nedobrovolně) majiteli opravdového Orlího Hnízda

Každý rok si slibuju, že tentokrát vánoce proběhnou v klidu, že budu mít dárky nakoupené od září a v prosinci se budu davům v obchodech jen smát. Jako každý rok, i tentokrát mě vánoce zastihly nepřipravenou - snad jediný rozdíl byl, že jsem oproti loňsku měla výmluvu - vždyť přeci PRACUJI, tak jak můžu myslet na nějaké vánoce.

Ale vánoce se tvrdě hlásily samy. Už na Thanksgiving všude hrály koledy a ve Stanford Shopping Center, kde sídlí moje firma, byl na největším náměstíčku instalován živý Santa, s kterým jste se (za "mírný" poplatek asi $20 mohli nechat vyfotit) a před domy se objevily vánoční dekorace. Asi se amerikanizuji - mezitím co loni mi přišli drátění sobi ověšení žárovičkama a domy nasvícené jak kolotoče o pouti lehce kýčovité, letos jsem je vítala jako docela roztomilý folklórní zvyk a milou připomínku toho, že budou svátky a VOLNO.

V kapitalismu samozřejmě vánoční svátky znamenají pouze 25. prosince. Doma jsme se Sidem vypilovali úžasnou historku osvětlující náboženskou odlišností mojí akutní potřebu nepracovat na Štědrý den, ale naštěstí to nebylo zapotřebí. Nejvyšší šéf mi taktně sdělil, že sice 24. prosince není na seznamu firmou placených svátků, ale že ani na ústředí v ten den nikdo nebude a tudíž co kdybychom, jaxi žáno, atakdále, všichni máme rodiny a povinnosti, žáno a... no zkrátka do práce nemusím. Hurá, hurá.



	Golden Gate Bridge focený ze severního konce - tahle vyhlídka bývá v sezóně tak nacpaná turisty, že příjezd regulují policisté - tzn. že jste téměř bez šance.

O víkendu kolem 15. prosince jsem sice z blížících se vánoc trochu znervózněla, ale přesto jsem nepropadla žádnému šílenstí a naopak v klidu odjela se Sidem na výlet na Mt. Tama (chuděra se jmenuje Mt. Tamalpais, ale nikdo není schopen to vyslovit, takže se všeobecne používá zkrácený název). Tama je kousek na sever od San Francisca, za Golden Gate. Je z ní (pokud se zrovna náhodou trefíte do jednoho z asi pěti dnů v roce, kdy není v SF mlha) výhled na centrum San Francisca, Bay Bridge, Oakland, Peninsulu, Half Moon Bay a celou zátoku - kam až oko přes smog dohlédne. Celá oblast Mt. Tama se skládá z různých parků a rezervací. Žádné soukromé pozemky, všude parkovišťátka a turistické trasy. Každé z nich vypadaly na poslední a nejvyšší, ale Sid mě neustále ujišťoval, že to ještě "není ono" a že musíme výš. A jeli jsme a jeli, až silnice končila u stánku s teplými párky. Tam stačilo opustit vlídné podnebí Vozíku, nabalit několik vrstev korunovaných větrovkou a čepicí a vrhnout se do mraku s vidinou vrcholu.

Vesele jsem si to metelila nahoru, s obklikou kolem takové pěkné skály (krásné pevné vápno), co kdyby tam byly nějaké cesty, a nahoře jsem se srazila s promodralým Hrochem. Inu, podcenil kalifornskou zimu - já měla jako jednu mezivrstvu flísku, mezitím co on jen obyčejnou mikinu. Ha! A pak že je těžké vymyslet muži dárek k Ježíšku!!! Ofotili jsme a okoukali co se dalo, "pohádali" se, který kopec je Mt. Diablo (z téhle strany a perspektivy jsme ho ještě nikdy spolu neviděli) a vyrazili k teplu domácího vzduchového topení.



	Pohled z Mt Tamalpaise směrem na jih. Vodní hladina nalevo je San Francisco Bay, věžáky na poloostrově jsou centrum San Francisca, kopce uprostřed skrývají průliv Golden Gate se stejnojmeným mostem, za ním pokračuje Peninsula (poloostrov) na kterém žijeme i my. Napravo je vidět pobřeží Pacifiku s Půlměsíčním Zálivem (Half Moon Bay).

V následujícím týdnu jsem se vzchopila k heroickým činnům, napekla perníky, marokánky a kokosky, a taky se vydala na vánoční nákupy. Od loňských vánoc jsem byla duševně připravená na davy hysterických lidí, na uličky v obchoďácích s vyházeným a přehrabaným zbožím, na prodavače, co vypadají spíš jako hodně zašlá zombie, než jako homo sapiens, a na šílené fronty. Když jsem letos procházela prázdnými uličkami, v kterých znuděně zívaly vánoční posily prodavačů, když se pokladní přetahovali, u koho z nich mám platit, a všechno zboží bylo v regálech srovnané a uklizené podle druhu a velikosti, připadala jsem si jak Alenka v říši divů. Musím říct, že vánoční nákupy v hluboké krizi jsou přesně dle mého gusta. V neděli před Štědrým dnem, když jsme vyběhli koupit barevnou cartridge do Fry's (obchod s elektronikou, jediné místo, kde vidíte převrácené role - znuděná manželka zívá u plného vozíku, mezitím co muž s nadšeným výrazem prohrabává regály, živě diskutuje s prodavači i ostatními nakupujícími a nevnímá uplývající čas), zahlédli jsme šrotovač. Už asi půl roku jsem pásla po stolním (= malém) vydání, které bychom věnovali Křenům. Od Martiny vím, že tuto nezbytnost americké domácnosti nemají - a v místě, kde vám neustále kypí vaše pokažené neplatné šeky (na kterých je ovšem číslo vašeho účtu, jméno, adresa, ev. i podpisový vzor) a účtenky z nákupu na kreditkartu, najde výborné uplatnění stroj, ze kterého vypadávají malé konfetky. Což o to, šroťáky jsou na skladu pořád, akorát že v rozměrech menší lednice a s kapacitou na sešrotování dokumentace k Temelínu - ale asi naštěstí došlo k velkému předzásobení se na vánoční šílenství (které se nekonalo).

Třiadvacátého prosince jsme se vydali pro vánoční stromek na farmu. Vjeli jsme k budce, nafasovali od usměvavé paní v špinavých džínách a olezlém roláku pilu a poučení, že máme uříznout stromek až nad prvním patrem větví, neboť z nich vyroste další strom, a odjeli jsme do sadu. Přiznám se, že na tomhle systému (kromě pocitu, že jsem si sama vybrala ten nejkrásnější stromeček) mi vyhovuje nejvíc to, že se nemusím cítit jako vyvrhel, kvůli kterému došlo k zplundrování kusu lesa. Tohle jsou stromky pěstované jen a pouze za účelem vánoc a dorůstají z ponechaných větví - náš stromek je zcela zjevně takovýhle "druhák".

K úspěchu Štědrého večera zbývalo taktně vyměnit část našeho cukroví za cukroví od Martiny a Báry (čímž se počet našich druhů ztrojnásobil bez námahy) a pobalit dárky. Trik s cukrovím se moc nepovedl - Sid nejen že si všimnul, že máme cukroví, které jsem nepekla (myslela jsem, že nevnímá, co se kolem děje), ale i při návštěvách pečlivě vyzobával NAŠE kokosky a marokánky, které jsem před tím byla tajně vyměnila. Inu, zmlsaného Hrocha nelze ošidit.



	Při návratu z Mt Tama vykouklo na chvíli zubaté zimní sluníčko a takhle krásně nasvítilo Golden Gate Bridge.

V rámci vánoc jsme také vyrobili vánoční přání a pro rodinu jsme natiskli kalendáře. Tyto bylo třeba odeslat do Čech, což znamenalo návštěvu pošty. Zabalila jsem balík, a pamětliva loňské historky, kdy jsem musela na pultě všechnu izolepu přelepit papírovou (olizovací) páskou, aby ctihodná úřednice mohla tuto přerazítkovati, nenamáhala jsem se pořádným lepením. Na poště jsem vystála frontu, vyžádala si pásku, balík přelepila (to zabralo dalších cca 20 minut), načež mi udivená pošťačka sdělila, že takhle těžkou zásilku nemůže poslat doporučeně (před tím měla balík v ruce a kontrolovala všechny papíry, ale to s váhou mi nemohla říct před tím vším přelepováním!!!). Nedoporučený vánoční balík z Ameriky jsem si netroufla poslat, a tak jsem smutně odkráčela. Doma jsem balík rozdělila do dvou a naklusala další den (posílená o Sidovu přítomnost) opět na poštu. Tam nám úřednice sdělila, že balík nemáme řádně zalepený (samozřejmě, jak ho můžu řádně zalepit, když na to musím použít tu jedinou správnou poštovní lepicí pásku?) a ať jdeme pryč. To jsme nehodlali a zůstali stát u pultu s tím, že žádáme, aby nám dala nebo prodala dotyčnou pásku a že balíky přelepíme a ona je pošle. Ještě několikrát se nás pokusila zbavit (tady máte pásku, dostanu tři dolary a běžte si to domů přelepit), ale marně. Sid briskně přelepoval balíky a já vyplňovala formuláře a baba trucovala v koutě. Ale proč vám to všechno píšu - na přelepení jsme dostali tentokrát úplně obyčejnou isolepu (tu, která ještě den před tím byla ŠPATNĚ), akorát že s nápisem "mailing tape"!!! Inu, jestli někdo z vás ví o zemi, kde pošta je funkčním a fungujícím úřadem, s inteligentními příjemnými úřednicemi a pevnými srozumitelnými pravidly, dejte mi vědět, okamžitě tam emigruji :-) .



	Na Boží Hod došlo oproti Thanksgiving k výměně - za Tomáše alternuje u kaše Mates, pod pečlivým dozorem hostitelky.

Vlastní Štědrý den proběhl poměrně bez zádrhelů - Sid se navlékl do své nové flísky a od té doby jsem ho bez ní viděla jen ve vaně (tuhle v ní i spal - bylo to v motelu, kde jsme měli na vybranou, zda nespat zimou nebo nespat pro hukot topení - vybrali jsme si spánek v zimě, zabalení do spacáků) - až se oteplí, budu muset bundu z něj opatrně odstříhat :-) . Po rozdání dárků (já dostala - konečně!!! - pořádné pouzdro na foťák, originál Tolkiena: Pán Prstenů, naučnou encyklopedii o původu zeměpisných názvů v Americe a DVD s "What Dreams May Come") jsme se na následují asi dvě hodiny ocitli u sousedů, kde Matouš za kibicování Sida a Martina dával do kupy počítač od Ježíška.

Další den jsme měli trochu hektický, protože jsme oba (= každý zvlášť) domluvili vánoční program - já byla dávno domluvená s Martinou, že přijdeme konzumovat Hodobóžovou šunku a Sid domluvil návštěvu u kolegy. Stihli jsme to oboje - napřed ke Scottovi, jehož přítelkyně Sarah je Angličanka a tudíž jsem se trochu zotavila z americké angličtiny - a potom honem ke Křenům, kde došlo na šunku, předávání šrotovače a dalších skopičin a - jak už to u Křenů bývává - několik lahví vína.



	Za přílivu Kření byt v Monterey (v patře) visí nad mořem. Za odlivu se nahrnou bagry a těžká technika a snaží se zachránit co se dá.

Kromě jiného se část debaty točila kolem nešťastného Monterey. Pár dní před vánoci si Martina vzala dva dny "dovolenou" od rodiny s tím, že pojede do Monterey už ve čtvrtek a dorazila místo do vlídného bytu u moře do davů reportérů, policistů a hasičů, aby zjistila, že zimní bouře hravě spláchla veškerou pláž a jejich byt se tím pádem ocitnul NAD mořskou hladinou. A tak, trochu neplánovaně, Křenovi nyní vlastní opravdové orlí hnízdo. Podnikají se sice kroky k záchraně celého komplexu budov, ale jak už to bývá, úřadní šiml přičinlivě řehtá mezitím, co moře vesele hlodá do břehu.

Ve středu jsem musela do práce - 26. prosince není svátek, ale asi by měl být. Navrhla bych tento den nazvat svátkem "návratů nechtěných darů" - před vánoci bylo všude pusto a prázdno a přesto si lidé zcela zjevně stihli nadělit spoustu nepotřebných věcí - následující dny vypuklo totální šílenství - lidé vraceli a vraceli a vraceli (tady nikdo nedělá problém s vrácením peněz, pokud se vám zboží nelíbí - žádné dotazy proč a jak a zdlouhavé reklamace - polička se nevešla, knihy jsem dostala dvě stejné, sukně se mi nehodí k ostatnímu oblečení, broušená váza je od tetičky, ale my bychom radši zpátky ty peníze... žádný problém). Do toho spousta nešťastníků doufala, že vypuknou povánoční výprodeje - a tak konečně došlo na hysterické útoky na nákupní centra. Těch jsme se naštěstí nemuseli účastnit, čímž došlo k zachování pevného duševního i fyzického zdraví.

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]